Jizera

Trasou ze Smědavy až na vrchol Jizera vás provedou dvě turistické značky – červená a žlutá. Červenou následujte ze Smědavy až po rozcestí Pod Jizerou a cestu si náležitě užijte! Jedná se o velmi mírné stoupání, v létě vhodné i pro kočárky a cestou se vám naskytnou krásné lesní výhledy. Nemusím snad ani dodávat, že v zimě má toto místo obzvlášť magické kouzlo a hlava vám bude neustále utíkat ke sněhovou peřinou pokrytým stromům. Dva kilometry dlouhá cesta k rozcestníku Pod Jizerou vás provede okolo Paulovy paseky s malým posezením a lavičkami. U rozcestníku je nutno odbočit doleva na žlutou turistickou trasu a připravit se na stoupání dlouhé necelý kilometr, které je samozřejmě ve sněhu poměrně náročné, co vám budu povídat! Po pár prvních krocích jsem byla ráda za nesmeky, bez kterých by cesta nahoru byla velmi nepohodlná. Nesmeky vám v batohu během zimy prostě chybět nesmí!

Jelikož mým cílem bylo fotit západ slunce a podmínky se zdály být více než dokonalé, vůbec jsem nemyslela na stoupání, ale kochala se výhledy, které se mi otevíraly, čím výše jsem stoupala. Pomalu zapadající slunce začalo obarvovat sníh a stromy na dokonale oranžovou barvu a krajina se proměnila v obraz z toho nejkýčovitějšího filmu. Po půl hodince stoupání jste konečně nahoře a před sebou vidíte skálu s ikonickým křížem, na kterou se dá s trochou zručnosti pohodlně vylézt s pomocí zábradlí a železných schodů. Pod skalou je vám k dispozici dřevěná bouda s přístřeškem, kde si můžete odpočinout. Výhledy jsou naprosto dechberoucí a já po vyškrábání se ke kříží prostě ztratila slova. Krajina se pomalu zahalovala do temně červeného kabátu a sněhem obalené stromy dodaly tomuto západu slunce tu správnou atmosféru. Bylo mi jasné, že tento výšlap si budu dlouho pamatovat.

Myslím, že vám ale nemusím ani říkat, jaká zima nahoře byla. Mínus patnáct stupňů není úplně komfortní teplota, proto jsem byla ráda za termo legíny s nepropustnou vrstvou, spodní termo tričko, dvě softshellové mikiny a pořádnou bundu. Jen na chvíli jsem si sundala rukavice, abych mohla vybalit stativ a poté měla co dělat prsty zase rozhýbat. Ach ta nerozvážnost.

Po chvíli focení bylo načase vydat se stejnou cestou zpět k rozcestníku Pod Jizerou. Po cestě se kochám posledními výhledy, než mě zahalila tma a já rychle vybalovala čelovku. Cesta zpět na parkoviště Smědava už je pak pohoda a do hodinky se už můžete zahřívat v autě.

Pokud bych měla mít poslední tip, bude to asi upozornění na opravdu obrovské množství sněhu. Nikdy nescházejte ze stezky a nesnažte se zkoušet, kolik že toho sněhu vlastně napadlo. Pravděpodobně skončíte po hrudník zaboření a budete se chytat větviček….neptejte se mě, jak to vím 🙂 Jo, a neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení.